tak jak jej popisuje Pavel Choc ve své knize „S mečem i štítem“ z roku 1967

Cvičení v užívání zbraní je velmi starého původu — je starší než vznik války. Zbraň byla totiž používána již v nejstarších dobách jako existenční potřeba pro lov — výcvik v lovu musel být tedy i cvičením v zacházení se zbraní. Výcvik jako soustav­ná cílevědomá činnost, prováděná k získání a zdokonalení vojenských znalostí a návyků, mohl však vzniknout až v době, kdy se objevuje válka jako zákonitý jev v lidské společnosti, tedy za existence vykořisťovatelských řádů. Jeho rozvoj je ovšem převážně spjat až se vznikem profesionálního bojovníka.

O existenci výcviku v tomto smyslu v období raného feudalis­mu není v literatuře pochybnosti, ale o jeho formách a rozsahu nejsou jednotné názory. Celkem lze říci, že ve starší historio­grafii převládá mínění, že individuálně bojující těžkooděný jez­dec získává také individuální výcvik v jízdě a v ovládání zbra­ně a že pěšák neměl vůbec žádný výcvik. V novější době se však objevuje názor, že boj feudálního jezdectva vyžadoval i pečlivý výcvik v organizované jednotce a že pěchota (ovšem až po svém obrození v městských milicích) musela procházet důsledným výcvikem již v míru. Pouze tyto novější vojenskohistorické práce věnují výcviku více pozornosti, práce starší se o něm zmiňují jen několika větami, někdy jen i několika slo­vy. Prameny však — i při své chudobě v tomto směru — pře­ce jen umožňují určité závěry.

Nutnost individuálního výcviku jízdního bojovníka v jízdě na koni a v užívání zbraně je nesporná a v písemných prame­nech je dostatečně doložena. Není možno souhlasit s Frauenholzovým názorem, že rytířské jezdecké umění zdaleka nebylo na vysokém stupni. Frauenholz vychází ze stanoviska novově­kých jezdeckých škol a ze svých dvacetiletých zkušeností dů­stojníka moderního jezdectva, tedy z podmínek zcela jiných a nesrovnatelných. Feudální jezdec musel ovládat a vést koně v boji a provádět s ním náhlé rychlé obraty, změny rychlosti atd. velice přesně, přestože měl v boji obě ruce zaměstnány (v pravé ruce meč nebo kopí a v levé štít); mohl tedy koně ří­dit jen koleny a pokyny. Musel s ním být skutečně srostlý a ří­dit ho zcela mechanicky, protože se v bitvě věnoval cele nejen boji, nýbrž i ochraně svého koně, na němž závisel i jeho život. I mimo bitvu musel umět jezdit úsporně a šetřit koně, aby ne­vyčerpal jeho síly na pochodu a nešel do boje s unaveným zvířetem. Jasně to vyslovují i pravidla templářského řádu, kte­rá velmi přesně stanoví, za jakých okolností smí jet rytíř větší rychlostí, jak smí svého koně zatížit atd., přičemž uvádějí velmi přísné tresty za porušování (např. za zabití koně hrozilo i vy­loučení z řádu). Kromě uvedených důvodů si šetření válečného koně vynucovala i jeho velmi vysoká cena, takže kdo mohl, měl pro pochody ještě druhého, levnějšího koně nebo mezka.

Za těchto okolností je přirozené, že perfektní znalost jízdy na koni je uváděna vždy na prvním místě mezi nutnými zna­lostmi rytíře. Jízda na koni byla také odedávna cvičena, jak dokazují u nás např. nejstarší zprávy o jezdeckém cvičení (v legendách) i záznam Kosmovy kroniky o Vršovcích, kteří provozovali nad přivázaným Jaromírem vojenské jezdecké hry. Ještě starší zprávy o jezdeckých hrách jsou zachovány v cizích kronikách.

Nesmějí nás mýlit zprávy našich kronik, že turnaje byly do Čech přineseny až do doby Václava I. Ojířem z Fridberka. Ne­jde zde o zavedení jezdeckých cvičení vůbec, o nichž máme zprávy starší, nýbrž o další stupeň těchto cvičení — o obřadné turnaje s rytířskými pořádky a nádherou, s jinou organizací a pravidly, které mají vedle cvičebních úkolů i cíl slavnostní a zábavný. V takových turnajích se pak proslavila řada Čechů i v cizině, ale to již přesahuje rámec této práce, poněvadž se u nás objevují až na konci raného feudalismu a jejich roz­voj pokračuje ve vrcholném feudalismu.

O individuálním výcviku v ovládání zbraně je dostatek zpráv v celé Evropě. V našich pramenech je možno o něm soudit již z neurčité Kosmovy zmínky o lásce Boleslava II. ke zbraním, zcela jasně na takový výcvik naráží další kronika ve zprávě o dětech krále Vladislava. Výcvikem ve zbrani již od dětství procházeli všichni členové feudální třídy. Určitým druhem cvi­čení v jízdě i ve zbrani byly také časté lovy.

Děti panovníků získávaly již od mládí zkušenost ve vedení války účastí na válečných výpravách, vedených zkušenými vo­jevůdci. Polský Gall se zmiňuje o účasti Boleslava ještě jako chlapce při výpravě na Moravu pod velením Setěcha. Teoretic­ké studium vojenského umění se asi omezovalo nanejvýše na četbu antického Vegetia.

Tělesná zdatnost bojovníků vyžadovala i pěstování některých sportů, např. pěstního zápasu nebo plování, které jsou uvedeny v citované Disciplíně. Je však zajímavé, že zde, snad omylem, mezi sedmi rytířskými znalostmi není uveden šerm mečem.

Rozšíření znalosti plování jako samozřejmé potvrzují i naše prameny k r. 1068 u šlechtice Viléma a k roku 1087 u knížete Břetislava. Spíše k těmto znalostem než ke skutečným vojen­ským cvičením patří u rytíře střelba z luku. Mezi zmíněnými sedmi uměními je např. zařazována mezi plování a pěstní zá­pas, pak již následují jen čižba, šach a básnění. Luk není totiž obvyklou zbraní jízdního těžkooděnce. Rytíř jej používal nanejvýš při obléhání opevnění, ale i tehdy střelbu zajišťovala spíše pěchota a zbrojnoši; rytíř užíval luku většinou jen při lovu.

V názorech na individuální výcvik jezdce není tedy mezi různými badateli podstatnější rozdíl. Zato daleko větší spory jsou vedeny pokud jde o.výcvik kolektivní. Kolektivní výcvik jízdních bojovníků je však doložen jak u nás již uvedenými poznámkami našich legend a kronik, tak zejména větším počtem cizích zpráv. Tyto zmínky nemůže opomíjet ani Delbrück, i když uznává jen výcvik individuální. Vysvětluje si však cvičení v od­dílech pouze tak, že jde jen o rozmnožení jednotlivých soubojů jednotlivců, tedy jen o kvantitativní rozdíl. Ale v novější době Verbruggen a Sproemberg vycházejí z jiných předpokladů. Po­dle jejich mínění jezdectvo dosahovalo v boji výsledku jen ve společném úderu, muselo prý útočit v jednotné linii a stejným tempem, což vyžadovalo pečlivý a dlouhý výcvik ve velkých jednotkách. Podle jejich názoru není tedy rytíř pouze indivi­duálním bojovníkem, ale musel se cvičit i v kolektivním boji. Sproemberg dokládá nutnost kolektivního cvičení např. průběhem bitvy na Lechu v r. 955 a jinými příklady.

Podle názoru polského historika vojenství A. Nadolského lze společný výcvik připustit, zejména u knížecí družiny, neboť je jasné, že nemůže být řeči o dobrém oddílu jezdectva bez náležité souhry nejen každého bojovníka s jeho koněm, nýbrž i všech jezdců a koní dohromady. Bez toho by to podle jeho mínění by­la pouze jízdní horda, neschopná společné činnosti, zejména v otevřené bitvě. Nadolski však pokládá za otevřenou otázku, provádělo-li se něco takového jen v době společné vojenské služby, nebo i ve speciálně organizovaných cvičeních.

zásadě správný názor mají asi novější badatelé, že totiž doložený výcvik jezdeckých oddílů v současném zahájení útoku není možno považovat jen za mnohonásobný individuální sou­boj, nýbrž za kolektivní cvičení. Rychlý obrat celých jezdec­kých šiků v bitvě na Lechu a vytvoření nové fronty směrem k dřívějšímu týlu, když se Maďarům překvapivě z týlu podařilo rozehnat český zadní šik, skutečně vede k velmi pravděpodob­né domněnce, že vojsko mělo zkušenost v manévru velkých tě­les a že se tedy provádělo hromadné cvičení oddílů při jezdec­kých hrách, o nichž nás informují prameny. Podobně je tomu i v jiných bitvách, kde manévr doložený prameny předpokládá zkušenost z výcviku. Tento výcvik však pravděpodobně směřo­val jen ke zkušenosti ve vytváření šiku a v uskutečnění manév­ru nebo obratu fronty, zčásti také i na cvičení vzájemné pomoci v přímé srážce, nikoli však v přípravě na úder v jednotné linii a stejným tempem. Zde se autoři mýlí, poněvadž jejich mínění prameny v normálních podmínkách nejen nepotvrzují, nýbrž naopak vyvracejí.

V tomto smyslu je významné zejména Liudprandovo líčení řeči Jindřicha I. k vojsku před bitvou s Maďary na Unstrutě v r. 933 a popis celého průběhu bitvy. Nezáleží na tom, je-li znění řeči autentické nebo ne. Tehdy každý vojevůdce promlu­vil před bitvou k vojsku a všechny tyto řeči jsou v kronikách reprodukovány jistě nepřesně a zkresleně, někdy jsou kroni­kářem celé vymyšleny, případně jsou do nich vkládány rozsáh­lé partie ze starověké literatury nebo z bible. Ale tuto řeč si mnich vymyslet nemohl, jak se někdy v literatuře tvrdí, ani pro ni není příklad v antické literatuře. Naopak je to přesná vojenská instrukce odpovídající okamžitým podmínkám, při­čemž jde o vojsko, které bylo podle zprávy kronikáře pro vý­jimečné podmínky předem cvičeno. Velitel tu nařizuje jezdcům, aby se žádný v útoku nepokoušel předjet ostatní, i když má rychlejšího koně. Tato instrukce je i v dalších svých pasážích důrazně zaměřena k potlačení běžného zvyku za výjimečných okolností, kdy bylo třeba účinně bojovat proti maďarské taktice, zcela odlišné od normální taktiky feudálních vojsk. O ně­čem podobném neslyšíme v Evropě ani před Maďary, ani po nich. Znamená to tedy rozkaz k výjimečnému taktickému po­stupu, připomínku nezvyklého, speciálního předběžného výcvi­ku pro zvláštní situaci. V tomto případě je jasné, že obvyklý byl právě opak, totiž rozpad jezdecké fronty při útoku, a nikoli úder v sevřené linii.

Není tedy správné mínění o sevřeném útočícím šiku, pro kte­rý by bylo kromě tohoto zvláštního případu cvičeno jezdectvo. Podobně je tomu v předpisech templářů a německých rytířů, vydaných zejména pro Palestinu. I zde šlo o boj feudálních vojsk s východním lehkým jezdectvem, o analogii boje s Maďa­ry, o podmínky odlišné od evropského feudálního vojenství. Tento zvláštní případ nelze zevšeobecňovat na normální feu­dální taktiku; v tomto případě jde právě o zákaz obecné zvyk­losti.

Proti výcviku v přesném bojovém řazení, kde by měl každý jednotlivec předem určené své stálé místo, mluví i další usta­novení templářských regulí. V bitvě je totiž určeno jen 6—10 rytířů za stráž korouhve; ostatní se mohou řadit kolem nich a bojovat vpředu nebo vzadu, vlevo nebo vpravo od nich, zkrátka tam, kde podle svého přesvědčení mohou nepříteli škodit. Společný výcvik se tedy mohl týkat pouze vytvoření šiku před bojem, celkově jednotného, ale bez přesného stanovení místa jednotlivce, a pak vzájemné pomoci v boji, ne však zachování sevřeného šiku v útoku. Na poměrně spolehlivou a cvičenou zkušenost v nástupu ukazuje někdy i dosti rychlé řazení v oka­mžiku náhlého přiblížení nepřítele; bez předběžného výcviku by zde nutně vznikal chaos.

Tak realistické napodobení boje, jako byly jezdecké hry a celý výcvik ve zbrani, nebylo ovšem bez nebezpečí. Zranění nebo smrt při nich nebyly vzácné. I z královského rodu pře­myslovského byl v roce 1268 při turnaji v Merseburgu zabit vnuk krále Václava I. Jan z Prahy. Církev právě pro toto ne­bezpečí proti těmto cvičením záhy zakročovala; poprvé je zakázal již v roce 1131 koncil v Remeši a v téže době papež Inocenc II. dokonce zakázal řádný křesťanský pohřeb rytíře, který zahynul v turnaji. Zákazy byly ovšem marné, poněvadž podobná cvičení byla v tehdejších podmínkách nutná a zákazy nemohly být dodržovány.

Uvedená cvičení i lov umožňovaly získat jen část zkušeností a návyků potřebných pro boj. Nejdůležitější byl tehdy ovšem praktický výcvik v boji, kde již mladí šlechtici nastupovali do bitvy po boku zkušených starých bojovníků. Jen výjimečně byly tvořeny oddíly pouze z mládeže, když si to z různých důvodů vynutily okolnosti; pak o tom jako o výjimce prameny výslovně hovoří, např. v bitvě na Lechu. V zásadě tomu tak nebývalo a je tedy možno předpokládat, že noví bojovníci získávali zkušenos­ti jak za běžného cvičení, tak hlavně svým zařazením mezi starými osvědčenými bojovníky, a tedy v relativním bezpečí.

Výcvik byl však zčásti doplňován nebo spíše nahrazován i řadou přesných předpisů. Tak např. již citovaná obšírná pra­vidla templářského řádu, stejně jako regule řádu německých rytířů a pravděpodobně i johanitů, která jsou zachována jen ve stručném výtahu, mají mnoho zcela přesných ustanovení o po­chodu, šikování, jízdě na koni a chování v bitvě. Podobné regu­le měly jistě i ostatní rytířské řády, které měly své komendy na našem území. Protože mnoho českých šlechticů bylo členy těchto řádů, ovlivňovala tato ustanovení i světské bojovníky českých vojsk.

Vojenské řády byly ostatně vyhlašovány na výpravách i pro celá vojska. U nás jsou některá taková ustanovení skryta již v Břetislavových statutech při výpravě do Polska v roce 1039; jiná, která tam byla asi obsažena, nám nejsou známa, poněvadž kronikáře zajímala hlavně ustanovení v zájmu církve, sloužící zčásti i ke znevolňování svobodných sedláků. Vojenská ustano­vení tedy asi všechna nezaznamenal. Pro velké české vojsko platily předpisy vojenského řádu Fridricha I. na výpravě do Itálie v r. 1158 i řády vyhlašované na jiných taženích. Přísný dohled na dodržování těchto předpisů — pokud ovšem byl v tehdejších podmínkách možný — a těžké tresty za jejich po­rušování (např. i trest smrti nebo u rytířských řádů vyloučení) mohly do jisté míry nahradit i výcvik, protože příslušné návyky mohly být vypěstovány i obavou před trestem, třebaže v menší míře než řádným výcvikem.

O výcviku pěchoty lze v raném feudalismu těžko uvažovat. Ve starších obdobích — v 9. až 11. století — doznívaly totiž u nás ještě zbytky cenné pěchoty rodové společnosti — zbytky svobodných sedláků. V dalších staletích byly ještě vojensky spolehlivé a cenné pěší oddíly pohraničních stráží. Tyto stráže (k nimž u nás patřili Chodové) tvořily mezivrstvu mezi feudál­ní a poddanou třídou. V těchto obou případech šlo o lid zvyklý válce, který získával zručnost v ovládání zbraně individuálním výcvikem, a to jak v zacházení zbraní, tak zejména ve střelbě z luku, zbraně pěchoty. Tento lid se cvičil i lovem a konečně i v boji. Kolektivní výcvik již v době míru je zde ovšem těžko představitelný. V pozdějším raně feudálním vojenství byla již pěchota podřadnou složkou, tvořil ji velkou většinou nebojový poddaný lid, a pokud byla někdy nucena účastnit se boje, byla jezdectvem snadno rozdrcena. Teprve u obrozené pěchoty ve městech je snad možno uvažovat o nějakém výcviku, ale to u nás patří již vrcholnému feudalismu.

Celkem je tedy možno pro období raného feudalismu spoleh­livě zjistit v pramenech individuální výcvik příslušníků feudál­ní třídy, a to zejména v jízdě na koni a v ovládání zbraně. Individuálně se asi cvičili i pěšáci, pokud patřili ke svobodné selské pěchotě v časných obdobích raného feudalismu, a pří­slušníci ozbrojené mezivrstvy pohraničních strážců. Určitou formu kolektivního výcviku dostávalo feudální jezdectvo; slou­žil však jen omezeným cílům. Cvičení byla realistickým napo­dobením boje, a proto měla značnou účinnost. Soustavného zdokonalování však bojovníci dosahovali až přímo v boji v té­měř každoročních válkách. Tam získávali i budoucí vojevůdci — zejména mladší příslušníci panovnických rodů — praktické válečné zkušenosti pod velením svých otců nebo jiných vyni­kajících vojevůdců. Výcvik byl částečně nahražován vojenský­mi předpisy a sankcemi za jejich nedodržování, takže se i touto formou mohly vytvářet některé návyky. Tělesné zdatnosti slou­žil i lov a pěstování některých sportů.

Výchova bojovníka v raném feudalismu se lišila od výcviku starověké těžkooděné pěchoty i od přípravy soudobé těžké pě­choty byzantské. Určitý pokles systematického výcviku proti starověku není však příznakem všeobecného úpadku vojenství, nýbrž je vyvolán změnou podmínek v novém společenském řá­du. Soustavný kolektivní výcvik, nutný a samozřejmý pro přes­né formace římské těžkooděné profesionální pěchoty, neodpo­vídal ani podmínkám podřadné svobodné pěchoty, ani feudál­nímu jezdectvu, a proto byl jako nepotřebný a dokonce nemož­ný opuštěn. Formy výcviku, kterých raný feudalismus používal, byly pro nové podmínky vyhovující, a tedy dostačující. Teprve
další společensko-ekonomický vývoj, rozvoj měst a nové pě­choty, zavádění nových zbraní podle vývoje výroby a s tím související změny v taktice si později vynutily i nové formy systematického individuálního i kolektivního výcviku.